Můj rozhovor s pubertou

Puberta: " Musím se víc hýbat. Vůbec se nehýbám."
Já: " Tak to jo."
Puberta: "Chtěla bych chodit běhat. S někým."
Já: " S kým?"
Puberta: "To je jedno."
Já: " Tak já s Tebou budu běhat."
Puberta: "Hm, ale já mám svoje tempo. Neběhám, spíš tak chodím."
Já: " Tak budeme chodit chodit."
Puberta: "Ty jsi fakt zase vtipná."
Já: " To bylo myšleno vážně."
Puberta:"Hm."
Já: "Fakt. Tak budeme chodit ráno?"
Puberta: "Ráno? Ráno já nemůžu, chápeš to? Já někdy večer usnu ve tři a v pět jako vstávat? To nemůžu."
Já: " Aha. Tak večer?"
Puberta: " A jak jako večer? Kdy asi? Každej den něco mám."
Já:" Tak kdy?"
Puberta:" Nikdy."
Já:" Vždyť jsi chtěla chodit běhat. Tak mi řekni kdy, já s Tebou budu chodit."
Puberta:"Nech to bejt. Prostě nebudu chodit běhat."
Já:"Ale vždyť můžeme. Řekni kdy a budeme chodit:"
Puberta: "Prostě to neřeš, nech to. Nechci chodit běhat."
Já:"Ale vždyť si říkala, že chceš chodit běhat."
Puberta:" Neříkala, nechci."
Já:"Aha."

Jak důležitá je první třída

Včera v autě jsem se hodně zasmála. Už jsem jednu první třídu absolvovala se starší dcerou, ale nějak jsem asi zapomněla, jak důležité období to bylo.
Včera mi to připomněla moje mladší dcera. Nějak mi dospěla. Od září nastoupila do naší první třídy. Předtím mi přišla hyperaktivní, neposlušná, rozmazlená a možná nahluchlá. Vše, co jsem jí říkala, vpouštěla jedním uchem dovnitř a jedním ven. Prostě klasika.
Od září se ale nějak začala měnit. Včera to na mě dolehlo zcela. A já si uvědomila, jak důležitá je první třída, jak je podstatné, kdo děti učí.
Nikdo ve školství není podle mě tak důležitý, jako učitel v první třídě. Jsem hrozně ráda, že jsme našli paní učitelku Terezku, která dětem předává to důležité, Nejen z oblasti vědomostí, ale zejména z těch dalších - sociální vazby, empatie, zdravá výživa, chování, rozvíjení talentu a fantazie.
Ale zpět k cestě autem.... Jedeme tak po Jižní spojce a Saša se mi ptá: "A mami, proč ty jsi vlastně měla děti? ". Já jsem odpověděla, že je to skvělé mít děti. Ona mi na to řekla: "Ale to je přece hrozná starost a odpovědnost". Smála jsem se a zeptala, proč si to myslí. Saša s vážnou tváří na to:" No, musíš se o ně hezky starat, vařit jim, vozit je do školy a na kroužky a pak taky musíš vybrat školu, kde by se jim líbilo".
"A Tobě se líbí ve škole?", nahodila jsem otázku. Saša nezaváhala:" Moc, paní učitelka nám říká, co je dobře a co se nemá." A pak už mi řekla, že musí jíst hodně zeleniny a ovoce, ne moc jogurtů, sladkosti jen jednou denně, dobré jsou ryby, že mají vitamíny. Takže jsme musely cestou koupit rybu, ovoce a zeleninu. To, k čemu jsem jí vedla 6 let a nedařilo se mi, najednou šlo samo, protože to řekla paní učitelka.
Paní učitelka vůbec hodně ovlivňuje chod naší domácnosti. Nesmíme se překřikovat, musíme se k sobě chovat hezky, nesmíme používat sprostá slova, ani když kočka smete ze stolu hrnek plný mléka, musíme chodit vpravo, pouštět lidi si sednout v tramvaji (i když jsou o hodně mladší než já), někdy držíme dveře u vstupu do obchodu i deset minut, než vejdeme (protože ta paní, co teď platí, bude chtít vyjít ven a první se vychází). Musíme hlavně držet sliby, nejen o Vánocích (takže se mi vysvětlí, že moje hláška "jo, někdy půjdeme do Beckilandu" vlastně znamená, že hned půjdeme). Pak musíme šetřit, takže musím dojídat jídlo po Saše, aby se nevyhodilo, neboť v Africe pak nemají co jíst.
Při jízdě autem jsem stále dotazována, zda nepřekračuji rychlost, nesmím ani na chvíli zaparkovat na zákazu zastavení.
Skoro nejvíc mi ale trápí, jak rychle naučila paní učitelka děti číst. Ještě v srpnu jsem mohla tvrdit, že na ceduli je napsáno, že zmrzlinu nemají. Dneska mi to neprojde, protože "tohle tam teda, mami, napsáno není".
Paní učitelka také říká, že Saša musí pomáhat doma, třeba mýt nádobí. Myčka, nemyčka, myjeme ručně:))
Každý večer ořezáváme tužky a pastelky, protože musí být v penálu pořádek a novinka - luxuje se taška, protože tam bývají drobky.....
Pak si také docela často hrajeme na školu, Saša je samozřejmě paní učitelka, tak se nesmím hrbit, nemůžu tlačit na tužku, nesmím vykřikovat, musím u toho myslet, říkat vlastní názor, zajímat se, co tomu říkají plyšáci (mí spolužáci), často jsem nucena jim pomáhat, když něco neumí. Pravidelně si zacvičím, abych nabrala vzduch do plic, po přečtení textu jsou mi kladeny otázky, kterými paní učitelka Saša zjišťuje, jestli vím, co čtu a chápu to v souvislostech.
Je to úžasné, jak se ty naše děti mění. Je skvělé sledovat, co všechno se naučí. To, že jsou houbičky, které sají vědomosti, jsem věděla. Ale takové!!!
A prima je vidět, jak je paní učitelka modla, éterická bytost, která má vždycky pravdu, vzor všeho, co Saša dělá.
Z tohoto důvodu jsem moc ráda, že Saša má paní učitelku jakou má. A přeji takovou Terezku všem ostatním dětem.
Děkuji, Terezko.

Kam směřují absolventi středních škol?

Kam směřují absolventi středních škol?

Je to opět tady. Blíží se nám maturity, možná si říkáte, je leden, ale je to tak. Každoročně se studenti 4. ročníku začátkem prosince hlásí k maturitní zkoušce, ač maturity začínají až v květnu. Ve funkci zástupce ředitelky jsem již pátým rokem a pořád je to stejné, nejčastější kombinace maturitních předmětů - dějepis, ZSV či zeměpis. Tak si říkám, to je tak lákají humanitní obory či jsou lehčí než přírodovědné? Ale letos přišla velká změna. Ukončil jsem přijímaná přihlášek k maturitní zkoušce, abych zjistil, že přírodovědné předměty poráží humanitní, tedy jak tomu s oblibou říkám, "humáče" ... a konečně mohu konstatovat, vyhráli jsem, my přírodovědci. Milí studenti středních škol, v přírodovědném vzdělání je budoucnost, proto nepodceňujte a nezavrhujte matematiku, fyziku, chemii či biologii, pracovní portály jsou jasným důkazem. O Vás bude velký boj.