Můj rozhovor s pubertou

Puberta: " Musím se víc hýbat. Vůbec se nehýbám."
Já: " Tak to jo."
Puberta: "Chtěla bych chodit běhat. S někým."
Já: " S kým?"
Puberta: "To je jedno."
Já: " Tak já s Tebou budu běhat."
Puberta: "Hm, ale já mám svoje tempo. Neběhám, spíš tak chodím."
Já: " Tak budeme chodit chodit."
Puberta: "Ty jsi fakt zase vtipná."
Já: " To bylo myšleno vážně."
Puberta:"Hm."
Já: "Fakt. Tak budeme chodit ráno?"
Puberta: "Ráno? Ráno já nemůžu, chápeš to? Já někdy večer usnu ve tři a v pět jako vstávat? To nemůžu."
Já: " Aha. Tak večer?"
Puberta: " A jak jako večer? Kdy asi? Každej den něco mám."
Já:" Tak kdy?"
Puberta:" Nikdy."
Já:" Vždyť jsi chtěla chodit běhat. Tak mi řekni kdy, já s Tebou budu chodit."
Puberta:"Nech to bejt. Prostě nebudu chodit běhat."
Já:"Ale vždyť můžeme. Řekni kdy a budeme chodit:"
Puberta: "Prostě to neřeš, nech to. Nechci chodit běhat."
Já:"Ale vždyť si říkala, že chceš chodit běhat."
Puberta:" Neříkala, nechci."
Já:"Aha."

Jak důležitá je první třída

Včera v autě jsem se hodně zasmála. Už jsem jednu první třídu absolvovala se starší dcerou, ale nějak jsem asi zapomněla, jak důležité období to bylo.
Včera mi to připomněla moje mladší dcera. Nějak mi dospěla. Od září nastoupila do naší první třídy. Předtím mi přišla hyperaktivní, neposlušná, rozmazlená a možná nahluchlá. Vše, co jsem jí říkala, vpouštěla jedním uchem dovnitř a jedním ven. Prostě klasika.
Od září se ale nějak začala měnit. Včera to na mě dolehlo zcela. A já si uvědomila, jak důležitá je první třída, jak je podstatné, kdo děti učí.
Nikdo ve školství není podle mě tak důležitý, jako učitel v první třídě. Jsem hrozně ráda, že jsme našli paní učitelku Terezku, která dětem předává to důležité, Nejen z oblasti vědomostí, ale zejména z těch dalších - sociální vazby, empatie, zdravá výživa, chování, rozvíjení talentu a fantazie.
Ale zpět k cestě autem.... Jedeme tak po Jižní spojce a Saša se mi ptá: "A mami, proč ty jsi vlastně měla děti? ". Já jsem odpověděla, že je to skvělé mít děti. Ona mi na to řekla: "Ale to je přece hrozná starost a odpovědnost". Smála jsem se a zeptala, proč si to myslí. Saša s vážnou tváří na to:" No, musíš se o ně hezky starat, vařit jim, vozit je do školy a na kroužky a pak taky musíš vybrat školu, kde by se jim líbilo".
"A Tobě se líbí ve škole?", nahodila jsem otázku. Saša nezaváhala:" Moc, paní učitelka nám říká, co je dobře a co se nemá." A pak už mi řekla, že musí jíst hodně zeleniny a ovoce, ne moc jogurtů, sladkosti jen jednou denně, dobré jsou ryby, že mají vitamíny. Takže jsme musely cestou koupit rybu, ovoce a zeleninu. To, k čemu jsem jí vedla 6 let a nedařilo se mi, najednou šlo samo, protože to řekla paní učitelka.
Paní učitelka vůbec hodně ovlivňuje chod naší domácnosti. Nesmíme se překřikovat, musíme se k sobě chovat hezky, nesmíme používat sprostá slova, ani když kočka smete ze stolu hrnek plný mléka, musíme chodit vpravo, pouštět lidi si sednout v tramvaji (i když jsou o hodně mladší než já), někdy držíme dveře u vstupu do obchodu i deset minut, než vejdeme (protože ta paní, co teď platí, bude chtít vyjít ven a první se vychází). Musíme hlavně držet sliby, nejen o Vánocích (takže se mi vysvětlí, že moje hláška "jo, někdy půjdeme do Beckilandu" vlastně znamená, že hned půjdeme). Pak musíme šetřit, takže musím dojídat jídlo po Saše, aby se nevyhodilo, neboť v Africe pak nemají co jíst.
Při jízdě autem jsem stále dotazována, zda nepřekračuji rychlost, nesmím ani na chvíli zaparkovat na zákazu zastavení.
Skoro nejvíc mi ale trápí, jak rychle naučila paní učitelka děti číst. Ještě v srpnu jsem mohla tvrdit, že na ceduli je napsáno, že zmrzlinu nemají. Dneska mi to neprojde, protože "tohle tam teda, mami, napsáno není".
Paní učitelka také říká, že Saša musí pomáhat doma, třeba mýt nádobí. Myčka, nemyčka, myjeme ručně:))
Každý večer ořezáváme tužky a pastelky, protože musí být v penálu pořádek a novinka - luxuje se taška, protože tam bývají drobky.....
Pak si také docela často hrajeme na školu, Saša je samozřejmě paní učitelka, tak se nesmím hrbit, nemůžu tlačit na tužku, nesmím vykřikovat, musím u toho myslet, říkat vlastní názor, zajímat se, co tomu říkají plyšáci (mí spolužáci), často jsem nucena jim pomáhat, když něco neumí. Pravidelně si zacvičím, abych nabrala vzduch do plic, po přečtení textu jsou mi kladeny otázky, kterými paní učitelka Saša zjišťuje, jestli vím, co čtu a chápu to v souvislostech.
Je to úžasné, jak se ty naše děti mění. Je skvělé sledovat, co všechno se naučí. To, že jsou houbičky, které sají vědomosti, jsem věděla. Ale takové!!!
A prima je vidět, jak je paní učitelka modla, éterická bytost, která má vždycky pravdu, vzor všeho, co Saša dělá.
Z tohoto důvodu jsem moc ráda, že Saša má paní učitelku jakou má. A přeji takovou Terezku všem ostatním dětem.
Děkuji, Terezko.

Kam směřují absolventi středních škol?

Kam směřují absolventi středních škol?

Je to opět tady. Blíží se nám maturity, možná si říkáte, je leden, ale je to tak. Každoročně se studenti 4. ročníku začátkem prosince hlásí k maturitní zkoušce, ač maturity začínají až v květnu. Ve funkci zástupce ředitelky jsem již pátým rokem a pořád je to stejné, nejčastější kombinace maturitních předmětů - dějepis, ZSV či zeměpis. Tak si říkám, to je tak lákají humanitní obory či jsou lehčí než přírodovědné? Ale letos přišla velká změna. Ukončil jsem přijímaná přihlášek k maturitní zkoušce, abych zjistil, že přírodovědné předměty poráží humanitní, tedy jak tomu s oblibou říkám, "humáče" ... a konečně mohu konstatovat, vyhráli jsem, my přírodovědci. Milí studenti středních škol, v přírodovědném vzdělání je budoucnost, proto nepodceňujte a nezavrhujte matematiku, fyziku, chemii či biologii, pracovní portály jsou jasným důkazem. O Vás bude velký boj.

Zajímavá kniha - Zrození kmenového vůdce

Včera večer jsem dočetla velmi zajímavou knihu Zrození kmenového vůdce od D.Logana, J.Kinga a H.Fischer-Wrighta.
Je to skvělá asociace na firmy, rozhodně doporučuji ji přečíst.
Člověk se dle knihy postupně propracovává čtyřmi stupni vývoje, ten poslední je optimální stav, jehož má dosáhnout.
Některé zajímavé postřehy:
" Když si takový člověk stěžuje, že nemá čas a že ostatní nejsou dost dobří (což jsou dva nejčastější nářky typické pro stupeň tři), vysvětlete mu, že si život zařídil tak, aby mu nikdo vlastně pomáhat nemohl." - s.137
"Veďte ho k poznání, že skutečnou moc nepředstavují znalosti, nýbrž síť vztahů a že moudrost má větší váhu než informace." -s.137
"Prozření začíná uvědoměním, že člověk nedosáhl toho, čeho si myslel, že dosáhl: vítězství, která považoval za kmenová, byla ve skutečnosti pouze osobní." - s.162
"...... kmenové úspěchy mají trvalý charakter a poskytují uspokojení všem." - s.163
"Do kmene přibírejte lidi, kteří sdílejí hodnoty, jež jsou součástí týmové strategie." - s.279
"Malá firma představuje kmen." - s.323
"Člověk vyjadřuje postoj "život je úžasný"..... Lidé na stupni pět tvoří stále se rozrůstající síť vztahů se všemi, jejichž hodnoty rezonují s jejich vlastními." -s. 326

Přeformuluji nyní některé myšlenky -  ve stupni jedna si člověk myslí, že život je na prd, ve stupni dva, že můj život stojí za prd, ve stupni tři, že já jsem úžasný. Ve stupni čtyři, že my jsme úžasní. Stupeň pět znamená, že život je úžasný....

Strašně ráda bych řekla, že jsme jako firma ve stupni pět. Nejsme, zatím je snad většina z nás ve stupni čtyři. Ti, co jsou pod stupněm čtyři, u nás nemohou pracovat.......

Respektující a provádějící učitel - můj pohled

Tento můj příspěvek začnu jakýmsi souhrnem mých zkušeností. Za svou pedagogickou éru jsem již poznala řadu učitelů.
Potkala jsem zástupkyni, která dusila učitele i žáky, její jekot byl slyšet o dvě patra výše. Měla pocit, že respekt získá tím, že nedá nikomu prostor vyjádřit svůj názor, bude stále zadávat úkoly, kontrolovat jejich plnění a trestat. Nebyla ani trochu kreativní a nedokázala odpustit, přiznat chybu, tolerovat, chápat. Její zaměstnání pro ni byla možnost, jak léčit své mindráky.
Potkala jsem učitele, o kterém studentky tvrdily, že stačí si vzít větší výstřih a mají jedničku jistou. Na youtube jsem našla video, kde ředitel líbá studentku na maturitním plese. Pak se ještě divil, že už ho nechtěli jako ředitele. Po několika letech se na aférku zapomnělo a on je opět ředitelem. 
Seznámila jsem se s učitelem, kterému vůbec nevadilo, že ho nikdo ve třídě nevnímá a na můj dotaz, co mu zaměstnání přináší, mi řekl, že peníze a nic jiného dělat nemůže. 
Na vlastní uši jsem slyšela učitelku na 1. stupni říkat své kolegyni, že děti nesnáší, ale má do důchodu ještě 10 let, tak to nějak vydrží. 
Stále se vracím k tomu samému, již 20 dlouhých let. Proboha, proč učí někdo, koho to nebaví? proč nám ničí děti a my to dopustíme? Proč to neřeší rodiče, ředitelé škol, zřizovatelé? 
Já vím, proč. Je tak strašně těžké se zbavit učitele, který je špatný. Mohu se o tom dlouze rozepsat, v souvislosti se soudy, které mně sdělily, že nemůžu dát výpověď ani učiteli, který nedorazil na maturity do práce, protože si pak zašel k doktorovi pro razítko.  
Ptáte se, jak to souvisí s nadpisem? Souvisí. Ti dobří učitelé totiž ví, jak učit. Umí být respektující a provádějící. Jsou nadšení, baví je jejich práce, mají rádi děti a studenty. Dokážou si vzpomenout, jací byli, když jim bylo -náct. Jsou empatičtí a tolerantní, v důležitých momentech se vžívají do role rodiče či žáka, a pak teprve situaci řeší. S přehledem, nadhledem, v klidu a profesionálně. Bez problémů uzpůsobí svou hodinu těm, co předmět milují a jde jim, těm, co jsou průměrní, ukáží cestu, jak se zlepšit, řádně je motivují a chválí, a hlavně - těm, co mají s předmětem problémy, pomohou se z potíží vyhrabat. Není naprosto žádné umění učit nadané a motivované žáky. To umí každý, sorry:)) Uměním je motivovat žáky, kteří jsou nějakým způsobem handicapováni či frustrováni působením předchozích "učitelů". 
Nenávidím z úst vyučujících věty typu - žák je hloupý, žák nic nedělá, žáka je třeba vyhodit, žákovi je třeba dát pětku, aby se zlepšil. Co je to proboha za nesmysl? Copak já v roli zaměstnavateli motivuji své zaměstnance tím, že jím říkám, že jsou neschopní, že jim vyhrožuji vyhazovem, sbírám jim peníze a křičím na ně? Takhle to přece nefunguje.
Jsem moc ráda, že u nás na škole máme učitele lepší, jiné. Doufám, že než začnou někoho soudit, vzpomenou si, jak oni trpěli v určitých předmětech, anebo si vybaví, jak šli jako rodiče se staženými půlkami (odpusťte mi tento obrat, ale jinak to neumím nazvat) na třídní schůzky, kde jim učitel říkal, jak je jejich potomek neklidný a nevzdělavatelný?
Ne každý se narodí jako génius. Já sama mám dvě děti. Miluji je nadevše, jsem vděčná, že jsou zdravé. Je mi úplně jedno, zda budou mít z matematiky jedničku nebo trojku. Jsem ráda, že se snaží, aby jedničku měly. Dokonce si myslím, že za tu snahu a hodiny strávené nad matematikou, by si to zasloužily. Ale to vím já, jak často se učíme a jak se ve škole děti snaží. Pan učitel to vědět nemůže, nebydlí s námi. Chci věřit tomu, že ve sborovně o mých dětech neříká, že jsou úplně blbé a nemají na škole co dělat. Bylo by mi to líto, kdyby tomu tak bylo. Protože on neví, co všechno je za námi. Nemůže vědět. Nemá čas se zeptat, co mé děti baví. Třeba neví, že má dcera hraje každý den na housle, chodí z orchestru nebo ze zpěvu v půl deváté večer, a pak se začíná učit. Neví, že mi doma pomáhá a stará se o spoustu věcí. Třeba kdyby si našel chvíli času a zeptat se, byla by dcera ráda. Nebo kdyby ji pochválil, že se už zlepšila. I když jen mírně.
Nejsem typ rodiče, který dětem vše povolí. Mé děti pomáhají slabším a nemocným, starají se o opuštěná zvířata, zdraví, pouští v MHD sednout těhotné a starší. Neříkám před nimi, že učitel nemá pravdu a vedu je k respektu k vyučujícím. Na druhou stranu je učím vyjádřit svůj názor, slušně a jasně, vychovávám je k tomu, aby se učily, protože se něco dozví, ne proto, aby měly hezké známky. Chci, aby je škola bavila a bylo to místo, kde se setkají s příjemnými lidmi, uzavřou přátelství mnohdy i na celý život. Jako rodič žádám, aby učili učitelé, kteří mají rádi svou práci a mají rádi děti, i když nejsou géniové.
A totéž žádám pro žáky a studenty naší školy.
Víc nechci, víc neočekávám.......
A závěrem omluvte, že tyto mé myšlenky byl neuspořádaný proud, ale nechci to nějak poopravovat, neboť to bylo tak nějak ze mě samé:))

Jak vybrat střední školu?

Nedávno mi volala kamarádka, byla vyplašená a ubrečená. Takovou ji fakt neznám, tak jsem se zeptal, co se děje? Čekal jsem, že ji někdo umřel, přišla o práci či se rozvádí, ale jak ji znám, kvůli poslednímu důvodu by fakt nebrečela. Po chvíli konverzace  to z ní konečně vypadlo. Obrátila se na mě jako na odborníka v oblasti školství, podle ní tomu opravdu rozumím, jelikož jsem dost ješitný, tak jsem jí to ani nevymlouval. Hledá pro dceru střední školu a je to složitější úkol, než najít novou kabelku, pravila. Tak jsem se trochu zamyslel a pokusil jsem se jí dát pár rad, jak najít správnou školu. Jelikož je to poslušná kamarádka, kladla moje otázky ředitelům škol. Tak se s Vámi musím podělit, o to jak to dopadlo:

1. Kolik žáků mají ve třídě. Normální počet (32-34), kamarádka málem spadla ze židle. Jelikož si myslela, že normální počet je 25. Chyba..

2. Paní ředitelko, máte e-learning? Ano, používáme učebnice. Vy ještě používáte učebnice, v tom okamžiku schovala tablet zpátky do kabelky.

3. Mají žáci  možnost výběru seminářů od 1. ročníku?? Bohužel, nemáme na to peníze.  Aha, vy na to nemáte mzdové prostředky, že bych Vám snad poslala sponzorský dar?

4. Kolik skupin máte ve výuce cizích jazyků? Na jazyky přece není nutné dělit děti. Ale moje dcera umí anglicky..To si myslíte Vy, odpověděla ředitelka.

5. Jezdíte se žáky do zahraničí? Tak jsem byla ujištěna, že jsem blázen. Kdo prý chce dobrovolně do kriminálu..

6. Naleznu na webových stránkách seznam vyučujících? Máme tam číslo na spojovatelku, která Vám přepojí. A když zapomenu jméno vyučujícího, tak se asi nedovolám.

7. Můžeme se přijít podívat na výuku? Samozřejmě, kdy otevřených dveří jsou vypsány na prosinec od 17-19 hodin. Tak jsem se zamyslela, jestli mají výuku tak dlouho večer nebo si snad půjdu prohlédnout ty učebnice..

V neděli odpoledne jsem se s kamarádkou sešel v kavárně a položila ty samé otázky mě. A jak zněly moje odpovědi?

1. Počet žáků ve třídě musí být maximálně 25. A důvod?? Pracujete individuálně s každým žákem, máte na to totiž čas. 

2. E-learning? No jasně, obsahuje výuková videa, pracovní listy, prezentace, on-line testy. Učebnice? to už nemáme dávno.

3. Semináře máme od 1. do 4. ročníku, v maturitním ročníku už mají studenti pouze maturitní předměty.

4. DO jazykových skupin jsou žáci děleni dle úrovně a to na 3 stupně.

5. Každoročně uskutečňujeme několik zahraničních výjezdů, nejdále jsem byly v Kanadě.

6. Kromě seznamu vyučujících na webových stránkách, tam nalezneš i dokumenty, výroční zprávu a spoustu užitečných odkazů.

7. DODéčka? jasně, každý den...

Dopili jsem kafe, kamarádka si zapálila cigaretu a pravila: "na tu vaši školu nemám peníze", tak jsem se pousmál a pravil: "měsíční školné na naší škole nestojí zdaleka tolik, jako tvé kabelky". Malá rada na závěr. Investice do kabelky či drahých bot jsou fajn, ale investovat do vzdělání vašich dětí se Vám vrátí. Boty a kabelky vyjdou z módy, ale vědomosti a schopnosti ne. 

Tak zase příště. Budeme řešit, z čeho maturovat.

Školy jako nedobytné pevnosti

Včera jsem obdržela mail s informací, že Česká školní inspekce provádí bleskové šetření na zabezpečení škol. Předevčírem mi kamarádka říkala, že rodičům zakázali na jedné základní škole vstup do budovy a děti (včetně těch malých) prohlíží ráno školník, který rozhodne, zda dítě do školy patří a bude vpuštěno do budovy či nikoli.
Moje dcera, která je v 1. třídě, mi říkala, že v jídelně, kde se naši žáci stravují, jim říkali, že v okolí řádí zlí lidé a musí mít cedulky. Také mi řekla, že na obědy nechce chodit, protože se bojí. Večer pak nechtěla sama na záchod, protože má strach, že ti zlí lidé jsou i u nás doma.
Chápu, že incident ve Žďáru mnoho lidí vyděsil a Ministerstvo musí vykázat nějakou akci. Je mi velmi líto zmařeného života mladého člověka, který notabene bránil svou spolužačku. Ani v nejčernějším snu se nedokážu vžít do pocitů rodičů, kteří přijdou o dítě.
O své děti mám samozřejmě také strach. Stejně jako o žáky naší školy. Varujeme je před možnými nástrahami. Přesto si myslím, že nic nevyřešíme tím, že ze škol uděláme nedobytné pevnosti. Pak totiž vypadá paradoxně uzavřená a uzamčená škola, kam se nikdo nemá šanci dostat, a štítek nad jejich dveřmi s nápisem Rodiče vítáni či Otevřená škola.
Také si myslím, že pravděpodobnost, že mi dítě zabijí ve škole, je daleko menší, než pravděpodobnost, že ho na přechodu srazí opilý frajer v silném autě. Též si nemyslím, že něco vyřeší opatření typu zavření všech schizofreniků do nějakých pavilónů. A propos - mám přátele, kteří touto záludnou chorobou trpí, léčí se, chodí do práce, většina lidí to o nich neví a ani to na nich nepozná. Stejně tak mám přátele, kteří se léčí s rakovinou. Obě jsou to nemoci zákeřné a vstupující do našich životů bez pozvání.
Nechci zde ale rozebírat to, co bylo již zmíněno x-krát předtím. Snad je i jasné, že pokud by někdo ublížil mým dětem, žádám pro dotyčného trest smrti a možná bych byla rychlejší než justice a vykonala rozsudek sama. O tom se tu bavit nechci, protože takhle smýšlí každý rodič.
Chci spíše poukázat na to, zda některá současná opatření nejsou přehnaná, zda nevyvolávají paniku a strach u těch nejmenších dětí, kterým se těžko vysvětluje, co se ve Žďáru stalo.
Rodičům zabitého studenta tato opatření nepomohou. Nepomůže jim vlastně nic a nikdo, půjdou dlouhou cestu a jejich život bude jiný a bohužel horší, čas to nezahojí a dovolím si říct, že ani nezmírní jejich bolest.
Komu tedy těmito opatřeními pomůžeme? Určitě tím pomůžeme výrobcům různých zabezpečovacích zařízení (v minulém týdnu mně přišlo zhruba 40 nabídek) a pak také určitým orgánům, které si myslí, že vydáním rozhodnutí typu Zabezpečte lépe školy! to mají z krku a udělali vše, co mohli. Tečka... Prostě zareagovali rychle, mohou si to napsat na webovky a do tisku. A je to!!! Situace je pod kontrolou. Jenže dále neřeší další věci - co to bude školy, děti a rodiče stát... A tím nemyslím finanční náklady, protože nabídky, které mi přichází, jsou opravdu "výhodné". Myslím tím psychické následky. Ustrašené děti, učitelé i jejich rodiče.
V této panice pak říkáme našim dětem - do ničeho se nepleť, nikam s nikým nechoď, nikomu neotevírej, s nikým nemluv... Já tohle pro mé děti nechci. Já chci, aby se pletli do nespravedlnosti, aby pomohli slepému nebo staršímu přes ulici, aby otevřeli, když za dveřmi bude někdo, kdo potřebuje pomoc, aby pozdravili všechny, které potkají na chodbě školy, protože pozdravit a usmát se je hezké a zlepšuje to celý den. Já chci i přes varování hygieniků, aby moje dítě, když najde opuštěné zvíře, mě zavolalo nebo ho přineslo domů. Já prostě chci, aby mi děti říkali, co se děje kolem nich, co koho trápí, kdo se jim s čím svěřil, aby pomáhali svému okolí.
I přesto, že se mezi nadacemi najdou zloději, já přesto chci, aby moje děti obětovali část svého kapesného (byť není velké) na dobročinné účely.
Ale to jsem odbočila od tématu. Takže zpět. Já chci, abych se jako rodič dostala do školy mého dítěte, mohla promluvit s jeho učiteli a spolužáky, aniž bych musela překonávat deset zvonků, dva alarmy a školníka. A jako ředitelka chci, aby se za mnou kdykoli dostali rodiče mých žáků i žáci samotní. U nás v ředitelně mám stále otevřené dveře. Odejdu, nezamykám, nechávám tam kabelku, všechny věci... Asi jsem naivní, ale za 5 let se mi nic neztratilo. Mám důvěru v lidi, kterými jsem obklopena. Možná, že ke mně jednou někdo vtrhne a zabije mě. Jedno z jakých pohnutek. Ale na to nemůžu myslet, protože jinak bych musela sebe a mé děti zabarikádovat doma a udělat pevnost z domova. Pak budeme v totálním bezpečí. Za cenu ztráty rozumu.