Školy jako nedobytné pevnosti

Včera jsem obdržela mail s informací, že Česká školní inspekce provádí bleskové šetření na zabezpečení škol. Předevčírem mi kamarádka říkala, že rodičům zakázali na jedné základní škole vstup do budovy a děti (včetně těch malých) prohlíží ráno školník, který rozhodne, zda dítě do školy patří a bude vpuštěno do budovy či nikoli.
Moje dcera, která je v 1. třídě, mi říkala, že v jídelně, kde se naši žáci stravují, jim říkali, že v okolí řádí zlí lidé a musí mít cedulky. Také mi řekla, že na obědy nechce chodit, protože se bojí. Večer pak nechtěla sama na záchod, protože má strach, že ti zlí lidé jsou i u nás doma.
Chápu, že incident ve Žďáru mnoho lidí vyděsil a Ministerstvo musí vykázat nějakou akci. Je mi velmi líto zmařeného života mladého člověka, který notabene bránil svou spolužačku. Ani v nejčernějším snu se nedokážu vžít do pocitů rodičů, kteří přijdou o dítě.
O své děti mám samozřejmě také strach. Stejně jako o žáky naší školy. Varujeme je před možnými nástrahami. Přesto si myslím, že nic nevyřešíme tím, že ze škol uděláme nedobytné pevnosti. Pak totiž vypadá paradoxně uzavřená a uzamčená škola, kam se nikdo nemá šanci dostat, a štítek nad jejich dveřmi s nápisem Rodiče vítáni či Otevřená škola.
Také si myslím, že pravděpodobnost, že mi dítě zabijí ve škole, je daleko menší, než pravděpodobnost, že ho na přechodu srazí opilý frajer v silném autě. Též si nemyslím, že něco vyřeší opatření typu zavření všech schizofreniků do nějakých pavilónů. A propos - mám přátele, kteří touto záludnou chorobou trpí, léčí se, chodí do práce, většina lidí to o nich neví a ani to na nich nepozná. Stejně tak mám přátele, kteří se léčí s rakovinou. Obě jsou to nemoci zákeřné a vstupující do našich životů bez pozvání.
Nechci zde ale rozebírat to, co bylo již zmíněno x-krát předtím. Snad je i jasné, že pokud by někdo ublížil mým dětem, žádám pro dotyčného trest smrti a možná bych byla rychlejší než justice a vykonala rozsudek sama. O tom se tu bavit nechci, protože takhle smýšlí každý rodič.
Chci spíše poukázat na to, zda některá současná opatření nejsou přehnaná, zda nevyvolávají paniku a strach u těch nejmenších dětí, kterým se těžko vysvětluje, co se ve Žďáru stalo.
Rodičům zabitého studenta tato opatření nepomohou. Nepomůže jim vlastně nic a nikdo, půjdou dlouhou cestu a jejich život bude jiný a bohužel horší, čas to nezahojí a dovolím si říct, že ani nezmírní jejich bolest.
Komu tedy těmito opatřeními pomůžeme? Určitě tím pomůžeme výrobcům různých zabezpečovacích zařízení (v minulém týdnu mně přišlo zhruba 40 nabídek) a pak také určitým orgánům, které si myslí, že vydáním rozhodnutí typu Zabezpečte lépe školy! to mají z krku a udělali vše, co mohli. Tečka... Prostě zareagovali rychle, mohou si to napsat na webovky a do tisku. A je to!!! Situace je pod kontrolou. Jenže dále neřeší další věci - co to bude školy, děti a rodiče stát... A tím nemyslím finanční náklady, protože nabídky, které mi přichází, jsou opravdu "výhodné". Myslím tím psychické následky. Ustrašené děti, učitelé i jejich rodiče.
V této panice pak říkáme našim dětem - do ničeho se nepleť, nikam s nikým nechoď, nikomu neotevírej, s nikým nemluv... Já tohle pro mé děti nechci. Já chci, aby se pletli do nespravedlnosti, aby pomohli slepému nebo staršímu přes ulici, aby otevřeli, když za dveřmi bude někdo, kdo potřebuje pomoc, aby pozdravili všechny, které potkají na chodbě školy, protože pozdravit a usmát se je hezké a zlepšuje to celý den. Já chci i přes varování hygieniků, aby moje dítě, když najde opuštěné zvíře, mě zavolalo nebo ho přineslo domů. Já prostě chci, aby mi děti říkali, co se děje kolem nich, co koho trápí, kdo se jim s čím svěřil, aby pomáhali svému okolí.
I přesto, že se mezi nadacemi najdou zloději, já přesto chci, aby moje děti obětovali část svého kapesného (byť není velké) na dobročinné účely.
Ale to jsem odbočila od tématu. Takže zpět. Já chci, abych se jako rodič dostala do školy mého dítěte, mohla promluvit s jeho učiteli a spolužáky, aniž bych musela překonávat deset zvonků, dva alarmy a školníka. A jako ředitelka chci, aby se za mnou kdykoli dostali rodiče mých žáků i žáci samotní. U nás v ředitelně mám stále otevřené dveře. Odejdu, nezamykám, nechávám tam kabelku, všechny věci... Asi jsem naivní, ale za 5 let se mi nic neztratilo. Mám důvěru v lidi, kterými jsem obklopena. Možná, že ke mně jednou někdo vtrhne a zabije mě. Jedno z jakých pohnutek. Ale na to nemůžu myslet, protože jinak bych musela sebe a mé děti zabarikádovat doma a udělat pevnost z domova. Pak budeme v totálním bezpečí. Za cenu ztráty rozumu.

Google Classroom

V celé naší škole byl nahrazen e-learning Google Classroom službou, která je narozdíl od jiných zcela zdarma.
Jako pilotní škola Google tento systém již testujeme, je naprosto úžasný. Student obdrží jen jedno heslo k Gmailu a díky tomuto heslu se dostane i k celému e-learningu.


Vřele doporučujeme:))

Jak učitelky vychovávají své děti

Mám dvě dcery a nadevše je miluji. Jsem ovšem učitelka, což není jen povolání, ale zejména diagnóza. Z tohoto důvodu jsem u té starší řešila přes rok její docházku do školky, poté jsem dva roky hledala vhodnou základní školu a nyní trávím již rok hledáním osmiletého gymnázia. Jako správná učitelka kladu na tzv. DOD (pro neučitele - Den otevřených dveří) záludné otázky, týkající se aprobace jazykářů, napadám počty přijatých na VŠ, ptám se na učebnice, komentuji přídavná jména typu "prestižní", "individuální" a " komunikativní". Všude jsou ze mě nadšeni a řadí si mě do seznamu potencionálních problematických rodičů. Na několik škol jsem psala i všetečné dotazy mailem a na některých mě asi přeřadili do SPAMu, neboť mi již neodpovídají. Je pravda, že člověk na základě komunikace s učiteli a ředitelem časti hned pozná, zda se jedná o státní školu, jistou dotačními příspěvky, či o školu soukromou, hladovou po každém jedinci, který přinese dotace a v lepších případech i školné.
Moje dcera se mnou do škol odmítá chodit, prý jí to jednou stačilo a ráda by někde studovala. Několikrát mě žádala, abych si při komunikaci změnila jméno. Vůbec to se mnou nemá jednoduché. Ač mám totální hudební hluch, začala jsem s ní sveřepě docházet do hodit houslí na Základní umělecké škole. Když doma cvičí, sedím u ní a tvářím se, že tomu rozumím. Ona ví, že ne, ale tolerujeme mě. Tedy do okamžiku, než se ji snažím opravovat. To potom občas narazím na tvrdý odpor.
Moje snaha připravit ji co nejlépe na přijímací zkoušky znamená stažené příklady testů za několik let nazpět a příšerné obtěžování tím, že za ní stále běhám s nějakými papíry a dotazy:" Co dneska? Máš chuť na matematiku?" nebo "Bavily by Tě večer obecné studijní předpoklady?". Co asi čekám za odpověď? Nadšeného "Ano" se samozřejmě nedočkám. Je narozdíl ode mě normální a nechce být učitelkou.
Mám stále pocit, že se jí věnuji málo. Z tohoto důvodu ji často obtěžuji návrhy na hraní intelektuálních her a "zábavných" IQ testů. Stále si ještě myslím, že mi za to jedou poděkuje, i když si za svým názorem již tak pevně nestojím.
Vím, že ostatní děti nechodí do školy nastydlé a nemají v sobě tak hrozný (vypěstovaný) pocit zodpovědnosti jako moje Kája Mia.
K tomu je třeba ještě dodat, že mám dceru, která je členkou Mensy a ve škole (česko-anglické) nemá nejmenší problém. Má složenou zkoušku z angličtiny (KET) a je dle sdělení jejích učitelů nejlepší ze třídy. Nedovedu si představit, že by na tom byla jinak. Že by nebyla tak nadaná, tak vnímavá a vzdělavatelná? To by se ze mě asi už dávno pomátla.
S nastupující pubertou se občas i pohádáme, protože po ni často chci, aby pochopila věci, které patří do života dospělých. Jindy ale chci, aby se chovala jako typické dítě. Prostě, jak jsem již řekla, nemá to se mnou jednoduché.
Přesto bych chtěla, aby věděla, že ač jsem učitelka a máme naprosto nestandardní rodinu, je pro mě to nejcennější co mám. Za každou chvíli, co jsem s ní, jsem jí vděčná.