pondělí 30. ledna 2012

Jak učitelky vychovávají své děti

Mám dvě dcery a nadevše je miluji. Jsem ovšem učitelka, což není jen povolání, ale zejména diagnóza. Z tohoto důvodu jsem u té starší řešila přes rok její docházku do školky, poté jsem dva roky hledala vhodnou základní školu a nyní trávím již rok hledáním osmiletého gymnázia. Jako správná učitelka kladu na tzv. DOD (pro neučitele - Den otevřených dveří) záludné otázky, týkající se aprobace jazykářů, napadám počty přijatých na VŠ, ptám se na učebnice, komentuji přídavná jména typu "prestižní", "individuální" a " komunikativní". Všude jsou ze mě nadšeni a řadí si mě do seznamu potencionálních problematických rodičů. Na několik škol jsem psala i všetečné dotazy mailem a na některých mě asi přeřadili do SPAMu, neboť mi již neodpovídají. Je pravda, že člověk na základě komunikace s učiteli a ředitelem časti hned pozná, zda se jedná o státní školu, jistou dotačními příspěvky, či o školu soukromou, hladovou po každém jedinci, který přinese dotace a v lepších případech i školné.
Moje dcera se mnou do škol odmítá chodit, prý jí to jednou stačilo a ráda by někde studovala. Několikrát mě žádala, abych si při komunikaci změnila jméno. Vůbec to se mnou nemá jednoduché. Ač mám totální hudební hluch, začala jsem s ní sveřepě docházet do hodit houslí na Základní umělecké škole. Když doma cvičí, sedím u ní a tvářím se, že tomu rozumím. Ona ví, že ne, ale tolerujeme mě. Tedy do okamžiku, než se ji snažím opravovat. To potom občas narazím na tvrdý odpor.
Moje snaha připravit ji co nejlépe na přijímací zkoušky znamená stažené příklady testů za několik let nazpět a příšerné obtěžování tím, že za ní stále běhám s nějakými papíry a dotazy:" Co dneska? Máš chuť na matematiku?" nebo "Bavily by Tě večer obecné studijní předpoklady?". Co asi čekám za odpověď? Nadšeného "Ano" se samozřejmě nedočkám. Je narozdíl ode mě normální a nechce být učitelkou.
Mám stále pocit, že se jí věnuji málo. Z tohoto důvodu ji často obtěžuji návrhy na hraní intelektuálních her a "zábavných" IQ testů. Stále si ještě myslím, že mi za to jedou poděkuje, i když si za svým názorem již tak pevně nestojím.
Vím, že ostatní děti nechodí do školy nastydlé a nemají v sobě tak hrozný (vypěstovaný) pocit zodpovědnosti jako moje Kája Mia.
K tomu je třeba ještě dodat, že mám dceru, která je členkou Mensy a ve škole (česko-anglické) nemá nejmenší problém. Má složenou zkoušku z angličtiny (KET) a je dle sdělení jejích učitelů nejlepší ze třídy. Nedovedu si představit, že by na tom byla jinak. Že by nebyla tak nadaná, tak vnímavá a vzdělavatelná? To by se ze mě asi už dávno pomátla.
S nastupující pubertou se občas i pohádáme, protože po ni často chci, aby pochopila věci, které patří do života dospělých. Jindy ale chci, aby se chovala jako typické dítě. Prostě, jak jsem již řekla, nemá to se mnou jednoduché.
Přesto bych chtěla, aby věděla, že ač jsem učitelka a máme naprosto nestandardní rodinu, je pro mě to nejcennější co mám. Za každou chvíli, co jsem s ní, jsem jí vděčná.

Žádné komentáře:

Okomentovat